Seriál na Studenta.cz Studenti a vzhled: jsme povrchní generace, které záleží jen na tom, jak vypadá?

 

Seriál na Studenta.cz

Studenti: Láska, sex a vztahy - jak na tom jsme?

Studenti: Láska, sex a vztahy - jak na tom jsme?

Průzkum univerzity v San Diegu tvrdí, že má naše generace výrazně méně sexu než naši rodiče. Platí to i v Česku? Jak jsou na tom my, studenti, se vztahy, láskou a třeba se sexuálními pomůckami? Existuje podle nás i láska na celý život? Jaký mají studenti názor na darování života? Sledujte rubriku.

Všechny díly seriálu zde

Petr a Jindra Sýkorovi: Když žijete pro štěstí druhých…

23.12.2016 / Studentský život

Přesně před rokem jsme si povídali s dvěma studentkami, kterým na prahu dospělosti ovlivnila život vážná nemoc. Kromě ní je pojila ještě jedna věc, a to nadace Dobrý anděl, která jim s touto těžkou situací pomáhala. Petr Sýkora je jejím zakladatelem, u zrodu myšlenky, která ho k založení vedla, pak stála jeho manželka Jindra. Žijí spolu už sedmnáctým rokem a i po letech tvoří viditelně harmonický pár. „Všechno to začalo tady na Vysoké škole ekonomické,“ usmívá se Petr při vzpomínkách na studentská léta.

Co pro vás znamená štěstí?

Petr: Být zdraví. To asi odpoví každý. Mít kolem sebe ty nejbližší. 
Jindra: A mít možnost a sílu jim pomáhat, aby byli šťastní.

Rodiny, kterým pomáháte, by mohly zase bez váhání říct, že štěstí je pro ně Dobrý anděl.

P: Což je přesně jeho posláním. Štěstím jsou všichni, kteří přispívají, jejichž peníze můžeme v rámci nadace rozdělit potřebným rodinám. 
J: Rádi říkáme, že dobrým andělem je každý, kdo pomáhá. A nemusí to být jen o penězích.

Většinu lidí ale napadne, že financemi pomůže nejvíce. Co byste radili studentům, kteří si budou číst tenhle rozhovor? Jak mají začít pomáhat?

P: Ať začnou od těch na první pohled nejsnadnějších krůčků pomáhání. 
J: Ať se jdou projít se svou babičkou, aby měla zdravá kolena, zeptají se rodičů, zda potřebují s něčím pomoct. 
P: Přesně tak, vždyť právě tohle je ta největší pomoc, kterou můžeme každý dávat. Poslat peníze na účet nadace je úžasné a pomáhá to řadě rodin, pomáhat se dá ale různými způsoby, i těmi nejlidštějšími.

Vy s Dobrým andělem pomáháte už pět let, a to společně s více než 60 tisíci dobrovolnými dárci. Měl jsi obavu, jak se nadaci bude dařit, když jste ji zakládali, Petře?

P: Neměl. Věřil jsem tomu nápadu, který jsme převzali ze Slovenska. Již delší dobu jsem přemýšlel o tom, jakým způsobem bych mohl využít finance z podnikání. Jsem rád, že jsme zvolili Dobrého anděla.

Na Slovensku tento model rozpohyboval současný prezident Andrej Kiska. Poprvé si jeho nápad vyslechla Jindra. Věděla jsi hned, že to je to pravé?

J: Andrej Kiska mě hodně zaujal, to je pravda, přišla jsem tehdy z jeho přednášky nadšená a vyprávěla to Petrovi.
P: Cítil jsem z ní, jak je toho plná. Už když tam šla, protože já byl zrovna někde na cestách, tak jsme si říkali, že to bude zajímavá přednáška. Ale ani ve snu mě nenapadlo, co to přinese.

Teď je to už více než šest let. Dostáváte hodně děkovných vzkazů?

J: Ano a snažím se vždy poděkování předávat dál. Chápu, že nejde poděkovat tisícovkám dárců, a tak děkují Petrovi, nám. Já se snažím všechnu tu laskavost, radost a vděčnost předat dalším, kteří pomáhají.
P: Často je to velmi dojemné, mnohdy smutné, protože ne každý příběh má dobrý konec. Ale právě ty příběhy jednotlivých rodin tvoří Dobrého anděla. Patří to k tomu.

Dobrý anděl

Nadace Dobrý anděl pomáhá rodinám s dětmi, kde rodič nebo dítě trpí rakovinou či jiným závažným onemocněním. Prostřednictvím nadace podpořili dárci, Dobří andělé, už více než 3700 rodin z České republiky. Každý dárce vidí, komu pomáhá. Jeho příspěvky jsou odevzdávány do posledního haléře, protože provoz nadace je hrazen ze soukromých prostředků jejích zakladatelů a dalších filantropů. Od svého založení nadace pomohla nebo pomáhá i 204 nemocným vysokoškolákům.


Pojďme ale ještě pár let zpět, daleko před založení nadace. Psal se rok 1999 a vy jste se poprvé potkali. Vzpomínáte si na vaše první setkání?

P: Bylo to na nějakém semináři, který jsem moc nestíhal kvůli práci a Jindru jsem tam potkával.
J: Ano, tady na VŠE (rozhovor probíhal v aule VŠE). Petr tehdy netušil, co je potřeba k nejbližšímu testu, tak chtěl poradit. (smích)

A poradila jsi mu?

J: Jasně, byli jsme fajn parta, pomáhali jsme si vzájemně. Petr byl dost chytrý na to, aby to všechno v pohodě zvládal, ale čas na přípravu tolik neměl.
P: Tehdy mě zachránila a od té doby mě zachraňuje vlastně pořád. 

Takže nebýt tvé zaneprázdněnosti, tak se nesblížíte?

P: Těžko říct. Na náhody nevěřím.
J: Já myslím, že to takhle prostě být mělo. 

Co tě na Petrovi nejvíce zaujalo?

J: Měla jsem od začátku pocit, že ví, co chce, a jde si za tím. Byl hodně chytrý, měl srovnané priority v době, kdy já ještě jako studentka řešila, co jednou budu dělat. 

Červenáš se, Petře. Co když stejnou otázku položím tobě?

P: Tak řeknu, že byla plná energie. Měla náboj, který v ní je neustále. Díky němu zvládá věci v práci, doma, v běžném životě. Obdivoval jsem ji a obdivuji dodnes.

Jaké byly vaše první schůzky?

P: Chodili jsme běhat, jezdili na bruslích, hodně sportovali.
J: A učili se. Petr tradičně nestíhal, tak to doháněl se mnou.

Zníte harmonicky a přitom za sebou máte sedmnáctiletou cestu. Jak se toho dá docílit?

J: Rovnováhou. Vzpomínám si, že bylo období, kdy jsem toho měla dost a říkala jsem si, zda mi to za to stojí. Petr na nás neměl kvůli práci moc čas.
P: Nebylo to se mnou snadné. Když je jeden ze dvou opravdu nesobecký jako Jindra, vztah funguje. Když se potkají dva nesobečtí lidé, pak je to nádhera. A když na sebe narazí dva sobci… tak je jasné, jak to dopadne, ne?

Říkala sis, jestli ti to za to stojí. Kdy sis uvědomila, že ano?

J: Když jsem si uvědomila, že všechno, co Petr dělá, mu dává smysl, baví ho to, žije tím. Nechtěla jsem mu to brát. Naopak jsem si začala užívat chvil, které jsme měli pro sebe.
P: Vzpomínám si, že jsme si dělali společně jeden volný den v týdnu. Prostě jsme vypnuli a užívali jeden druhého. Když jsme ještě neměli děti, vyplňovali jsme ho dlouhými procházkami.

Teď máte dva kluky, jak vám jde role rodičů?

P: To je spíš otázka na kluky. Myslím, že právě tady se ukazuje ta naše harmonie, kterou jsi zmínil. Umíme se doplňovat, pomáhat si, vážit jeden druhého.
J: Když je jeden nahoře a druhý trošku níž, hned ho ten druhý vytáhne a drží na stejné vlně. To je pro vztah hodně důležité. Nám se to daří a je to cítit i z pohody doma.

Petrova kariéra po škole je dobře známá, ale co ta tvá, Jindro, kam si směřovala své kroky?

J: Několik let jsem pracovala v marketingu v nadnárodních firmách. Poté v rakouské agentuře cestovního ruchu – to mi dávalo smysl. Pak se narodili kluci a zanedlouho jsme jeli na Nový Zéland. Po prodeji firmy se věnuji správě rodinných aktiv.

Napadlo vás někdy, že byste spolu fungovali i profesně?

J: My máme společné projekty. Filantropii i investiční rozhodnutí děláme spolu.
P: Ano, spolupracujeme každý den. Nikdy jsme ale neuvažovali o tom, že by Jindra pracovala ve firmě nebo přímo v Dobrém andělovi. Khalil Gibran napsal, že manželství je jako chrám stojící na dvou pilířích. Když se dostanou příliš blízko k sobě, celá budova se zhroutí.  

Jaká je Jindra máma?

P: Usměvavá, umí klukům naslouchat. Dovede i zatlouct hřebík!

A jakým je Petr tátou? 

J: Opravdu poctivým, nadšeným. Věnuje nám vše, co může. Rozhodně to není ten typ, co by doma s ničím nepomohl. Snaží se.

Když tu spolu sedíme, zpátky na akademické půdě, jaké vzpomínky vám letí hlavou?

P: Že už jsem starej. (smích) Já bych to tady po těch letech ani nepoznal. 
J: To je tím, že jsi tu moc času nestrávil. (smích)
P: Tak zlý to se mnou nebylo. Ale je fakt, že nebýt Jindry, musel bych tu trávit mnohem víc času.
J: Je to tady hodně jiné, modernější, ale pořád tak hezky studentské. Vzpomínám si, jak jsme přelítávali mezi přednáškami. Ten shon měl něco do sebe.

Petr a Jindra Sýkorovi

Oba vystudovali VŠE v Praze, Petr k tomu ještě Ekonomickou fakultu v Arizoně a Jindra momentálně dálkově studuje filozofii na Vedanta Academii v Indii. Zatímco Jindra za sebou má zajímavou praxi v marketingu několika velkých firem, Petr s kamarádem Janem založil v roce 1993 dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby PAPIRIUS. Nejdřív nosili zákazníkům objednávky v batohu, později se stali největším dodavatelem ve střední a východní Evropě. V roce 2006 firmu prodali Office depotu.  
Před pěti lety založil Petr na popud Jindry nadaci Dobrý anděl a za zásluhy o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot, jakými jsou zejména odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost získal v roce 2014 Cenu Arnošta Lustiga.

Oba v současnosti rádi trávíte čas na Novém Zélandu, co vás na něm láká?

J: Teď už nás tam lákají kluci. Chodí tam do školy a mají tam dobré kamarády.
P: Původně divočina a tzv. adventure racing. Je tam pěkně, dává nám to trochu odstup.

Oba jste vlastně pořád studenty, o jaká studia se jedná? 

J: Petr je věčný student – od studia maďarštiny až po pilotní průkaz. Studuje čtyřletý kurs na Vedanta Academy v Indii.
P: I Jindra tam studuje, jen dálkově. Já jsem tzv. „travelling student“ – tj. studuji tam i na dálku.

Text: Richard Valoušek
Foto: Jindra Kodíček

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz